• Czech Coal Group
• Czech Coal a.s.
• Vršanská uhelná a.s.
• Další společnosti

Rekultivace – principy a historie

Rekultivace území dotčeného těžbou hnědého uhlí představuje dlouhodobý, po technické i biologické stránce složitý proces. Rekultivace v severních Čechách mají již stoletou tradici a prošly různými fázemi vývoje a přístupu k jejich zajištění.

Rekultivovaná krajina je výsledkem nejen konkrétních činností, ale zejména legislativních podmínek, aplikace znalostí a v neposlední řadě i dostatku finančních prostředků. Znalost vývoje rekultivací, základních legislativních podmínek, participace zájmových subjektů, technických i biologických postupů je stěžejním předpokladem pro zahlazení vlivů báňské činnosti a tvorbu nové, konečné krajiny.

Dějiny rekultivační činnosti a stručný vývoj tzv. české rekultivační školy

Rakousko-uherská monarchie již v roce 1852 ve starém horním zákoně ukládala báňským podnikatelům povinnost pečovat o to, aby jimi postihované pozemky byly navráceny svému původnímu účelu. Stanoveny byly i způsoby, jak mají být škody napraveny. První organizovaná obnova pozemků po těžbě v severních Čechách byla prováděna v roce 1908 pod dohledem rekultivační expozitury Zemské zemědělské rady. Bylo evidováno 448 ha rekultivovaných ploch.

K plánovitému rozvoji rekultivační činnosti dochází v SHR počátkem druhé poloviny minulého století. Koncem roku 1951 bylo v rámci zemědělského závodu SHD v Teplicích zřízeno rekultivační oddělení, v roce 1957 byla provedena dílčí reorganizace a zřízen Zemědělský a rekultivační závod SHD v Teplicích a v roce 1958 byla jeho činnost převedena do závodu pomocné výroby n. p. SHD Báňské stavby Most v Teplicích. Následně proběhla celá řada organizačních změn. Vznik základů „české rekultivační školy“ je datován do tohoto poválečného období (od r. 1952) v souvislosti se započetím provádění rekultivací a se vznikem prvního generelu rekultivací. V letech 1958–1960 vznikl na tehdejší dobu velmi pokročilý program rekultivační obnovy – Generel rekultivací –, který byl soustavně doplňován o nové poznatky. Dodnes zůstává koncepčním materiálem rekultivační obnovy a je jako strategický dokument světovým unikátem své doby.

Pro dnešní evropské pojetí zahlazování následků báňské činnosti byl počátkem devadesátých let český přístup k rekultivacím učebnicovým základem obnovy krajiny. Také společensko-ekonomické změny, včetně změn legislativních, které zde proběhly, přinesly pro oblast rekultivací řadu nových kreativních přístupů. V mnoha zemích zabývajících se těžbou uhlí, ale i jiných nerostů se výsledky a zkušenosti odborníků z Čech staly základem při formování zásad a přípravy projektů pro obnovu krajiny. V současné době můžeme sledovat, že styl rekultivací v rámci evropských zemí s rozvinutou těžbou uhlí se vlivem předávání zkušeností sbližuje.

Hlavní problémy, které řeší rekultivace

Vlivy těžby zasahují do všech krajinotvorných prvků a základních složek krajiny v prostoru litosféry, hydrosféry, troposféry, pedosféry a biosféry, včetně složek sociálního prostředí s omezením sídelní a průmyslové zástavby a technické infrastruktury. Zahlazením ploch devastovaných báňskou činností se zajišťuje navrácení funkce krajinného systému. Na místech ploch devastovaných báňskou činností vznikají nová biocentra a biokoridory a území se zapojuje do původní krajiny. Řeší se problematika zahlazení zbytkových jam povrchových lomů. Mezi tradiční úkoly rekultivací patří obnova či tvorba zemědělských pozemků a kultur, lesních kultur, vodních ploch a toků, ale i území určeného k rekreačním a komerčním účelům.

Rozdíl v rekultivacích po hlubinné a povrchové těžbě

Hlubinnou těžbou dochází k poklesům, případně propadnutí stávajícího terénu, tj. částečné deformaci reliéfu krajiny. Část území se svým povrchem dostává pod hladinu podzemní vody a mění se výškové poměry dotčené lokality. Rekultivace poklesových kotlin či propadlin tohoto báňsky zasaženého prostoru je koncipována tak, aby obnovila funkční způsobilost zasaženého ekosystému dle přírodních principů a požadavků veřejné správy. Povrchová těžba je provázena zásahem do skladby zemské kůry v prostoru vlastního lomu, dochází k obrovskému přesunu hmot v prostoru těžby a zakládání vnějších i vnitřních výsypek. Vzniká nová konfigurace terénu i charakter horninového prostředí. Cílem rekultivace je navrácení území zpět do produktivního využívání souborem sanačních a rekultivačních prací technické a biologické povahy.

Problémy rekultivačních činnosti, které přineslo schválení územních limitů těžby v roce 1991

Schválení územních limitů těžby (vládní usnesení č. 444/1991) omezilo přístup ke konečnému krajinnému řešení na území zasaženém těžbou změnou celkového rozsahu původně prognózovaných záměrů. Úpravy území musejí hledat kompromisní řešení, dochází k náročnějšímu řešení krajinného uspořádání formou mnohdy nákladnější sanační, technické a biologické rekultivační technologie. Projevuje se deficit hmot plynoucí z omezení těžby. Příkladem mohou být problémy v provázanosti náročné koordinace krajinného a technického řešení rekultivace v lomu ČSA.

Typy rekultivaci z hlediska krajinotvorby

Obnova území po těžbě s vhodným uspořádáním krajinných prvků formou realizace jednotlivých typů rekultivace vychází z krajinného řešení souhrnného plánu sanací a rekultivací. Práce technické a biologické povahy jsou v rekultivačním procesu řešeny prostřednictvím základních druhů rekultivace:

1. Zemědělská rekultivace – realizace vychází ze zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a z povinnosti skrývky kulturních vrstev půdy. Technologický postup zemědělské rekultivace je ovlivněn požadovaným výsledkem, kterým může být orná půda, louka, pastvina a jiné druhy zemědělské rekultivace. Rekultivační osevní postupy jsou prováděny v období 2–6 let.
2. Lesnická rekultivace – je prioritou v rekultivačním procesu s vazbou na mnoho zvláštních ochranných funkcí lesa. Realizace má dvě základní fáze, tj. přípravu ploch a zakládání sazenic v rozsahu 1–3 let a pěstební péči v rozsahu 6–8 let. Uplatňovány jsou dřeviny domácího původu ve schválené skladbě a dřeviny vhodné vzhledem k inklinaci rekultivovaného území.
3. Vodohospodářská rekultivace – představuje tvorbu nového vodního režimu rekultivované krajiny formou stavebně-technických opatření. V rámci menších vodohospodářských děl jsou budovány např. příkopy, drény, odvodní žebra, retenční nádrže za účelem regulace odtoku vody a zachycení erozního sedimentu. Respektují se vytvořené lokální deprese vody jako stabilizující ekologický prvek v krajině. Větší vodní plochy jsou vytvářeny s vazbou na zaplavování zbytkových jam či velkých depresí pro účely příměstské rekreace a jiná funkční využití.
4. Ostatní rekultivace – funkční a rekreační zeleň. Při navrhování krajinotvorného řešení touto formou není volen klasický způsob rekultivace lesní nebo zemědělské, ale forma rozptýlené zeleně (roztroušená zeleň). Patří k významným krajinotvorným prvkům. Jejich cílem je vytvoření např. parků, sadovnických úprav, příměstské zeleně, začlenění rekreačních a sportovních ploch do krajiny, úprava okolí průmyslových objektů a skládek atd. Významným vegetačním prvkem na rekultivovaných výsypkách je doprovodná zeleň okolo vodotečí a břehových partií zatopených zbytkových jam. Do rekultivované krajiny jsou navrhována také stromořadí podél cest a komunikací, polní lesíky a remízky, keře na erozně ohrožených svazích výsypek aj. Svůj význam má i vhodné využití ploch s různým stupněm dosažené sukcese, která je vnímána jako součást rekultivačního procesu zvyšující přírodní pestrost a přirozenost nových území.

Způsob projednávání projektů rekultivací

Provedením rekultivací se naplňuje závěrečná etapa báňské činnosti dle ustanovení zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství. Projednávání dokumentace a projektů sanací a rekultivací probíhá v několika fázích, které na sebe vývojově navazují. Základní dokumenty musejí být schváleny před samotnou těžbou, tj. před schválením POPD (plán otvírky, přípravy a dobývání). Do projednání vstupují dotčené fyzické a právnické osoby a orgány státní správy, pokud jsou jejich zájmy dotčeny využitím výhradního ložiska – závěrečnou rekultivační fází. Hlavní projednávané dokumenty jsou následující:

1. Souhrnný plán sanace a rekultivace (SPSaR) řeší komplexní úpravy území a územních struktur vč. základních ekonomických pohledů. Je základním koncepčním materiálem v oblasti zahlazování důsledků dobývání s výhledem do konce životnosti lomu. Po projednání s dotčenými orgány státní správy (odbory územního plánování, odbory životního prostředí, MŽP aj.), se samosprávami dotčených obcí a báňským úřadem se stává pro příslušné časové období součástí POPD.
2. Plán sanace a rekultivace – obecná část vychází ze SPSaR a je přílohou k žádosti o vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu a vynětí půdy z pozemků pro plnění funkce lesa – projednání s orgány MŽP a jinými dotčenými orgány.
3. Plán sanace a rekultivace (POPD, kapitola 1.6) pro období platnosti POPD příslušných lokalit schvaluje báňský úřad po odsouhlasení MŽP, samosprávami obcí a dotčenými orgány státní správy. Podkladem pro schválení POPD je mimo jiné i posouzení vlivů na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb. Schválený POPD je nutnou podmínkou samotné těžby. Zpracování a projednání výše uvedené dokumentace předchází samotné těžbě. V průběhu těžby je postup rekultivací dále upřesňován.
4. Zvláštní plán rekultivace (generel rekultivací) je upřesňující fází sanace a rekultivace pro pětileté období. Vychází ze SPSaR, je podkladem pro zpracování projektové dokumentace a uvádí přehled zahajovaných, rozpracovaných a ukončovaných rekultivací. Po projednání s orgány státní správy ŽP a územního plánování je pro těžební organizaci závazný.
5. Projektová (prováděcí) dokumentace sanace a rekultivace pro období realizace – dokumentace dle stavebního zákona k územnímu, stavebnímu a vodoprávnímu řízení v souladu s platnými předpisy – projednání s vlastníky pozemků, s dotčenými orgány státní správy (stavební úřad) a samosprávy. 

Vztah rekultivací a územního plánování

Souhrnné plány sanací a rekultivací území dotčeného vlivem dobývání výhradního ložiska jsou jako součást dokumentace POPD koncepčním materiálem. Akceptují územněplánovací dokumentaci a spolu se stanovisky dotčených orgánů státní správy, samosprávy, regionálního odboru ŽP a odboru územního plánování jsou závaznou podmínkou povolování hornické činnosti. Souhrnné plány sanací a rekultivací a plány rekultivací včetně dokumentace rekultivací jsou trvale v interakci s územněplánovací dokumentací.

Péče o biodiverzitu a původní porosty

Biodiverzita je obsahem komplexního řešení problematiky v rámci SPSaR, vedoucího až k zahlazení následků na pozemcích dotčených dobýváním. Tento dokument koncepčně řeší rámec tvorby a ochrany územního systému ekologické stability (ÚSES). SPSaR navazuje lokálním řešením na zpracované generely ÚSES v okolí, na územně-technické podklady regionální a nadregionální ÚSES ČR. Tvorba lokálních biokoridorů a biocenter včetně biodiverzity území je součástí řešení SPSaR a následných projektů.

Lze odlišit několik typů způsobů péče o biodiverzitu:

1. Dočasná rekultivace – systém technických a biotechnických prací, které nejsou trvalým řešením krajinotvorby, ale dočasně do doby opětného báňského zásahu (těžby, přesypání aj.) zmírňují negativní vlivy těžební činnosti zjednodušeným řešením rekultivačních prací. Příkladem mohou být území rekultivace části Slatinické výsypky, rekultivace Kopistské výsypky, Albrechtické výsypky aj.
2. Řízená a přirozená sukcese – při zahlazování následků povrchové těžby v rámci řešení krajiny těchto velkých územních celků je prioritou zajištění konečné stability území. Ve smyslu vytváření příznivých podmínek životního prostředí a ve vazbě na konkrétní možnosti daného území se mohou vybrané báňsky opuštěné plochy, které byly dlouhodoběji ovlivňovány přirozenou sukcesí, v některých případech stát v rámci provádění rekultivace ostatního typu (rozdělení viz výše) významnými krajinotvornými prvky. Při respektování přirozeným procesem vytvořeného vegetačního krytu bylin a dřevin jako základu pro vytváření územních systémů ekologické stability a podporou rozvoje konkrétních stanovištních podmínek lze při rekultivačním procesu zachovat přirozenou vegetaci včetně nových prvků v území a vytvářet podmínky pro jejich rozšíření. Příkladem mohou být území vytipovaná v okrajových partiích úbočí kopce Ryzel a hrany západní části Slatinické výsypky, Pařidelský lalok bývalého lomu Ležáky, úpatí Krušných hor aj.
3. Klasický rekultivační proces je komplexním technologickým řešením důlnětechnické etapy a ekotechnické etapy s obsahem prací, jako jsou terénní úpravy, stabilizační opatření, základní půdní meliorace, hydrotechnická opatření, a rozhodnutí o biotechnickém typu rekultivace (zemědělská, lesnická, hydrická, ostatní) s výběrem vhodného biocyklu a pěstební péče. Příkladem jsou převážně území dotčená v minulosti povrchovou těžbou jak skupinou Czech Coal, tak jejími předchůdci.

Zdroje financování rekultivací (finanční rezerva, přímé náklady, jiné zdroje – dotace aj.)

Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, v platném znění ukládá důlní organizaci zajistit sanaci a rekultivaci všech pozemků dotčených těžbou. Za sanaci se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a všech územních struktur. K zajištění sanace a rekultivace je organizace povinna vytvářet rezervu finančních prostředků. Povinnost vytváření finančních rezerv je stanovena zákonem č. 44/1998 ve znění zákonů č. 541/1991 Sb., 168/1993 Sb. a 313/2006 Sb. Tyto finanční prostředky jsou od roku 2004 ukládány na zvláštní vázané účty. Tvorba finančních rezerv na vázané účty probíhá ve shodě se zákonem č. 593/1992 Sb. ve znění zákona č. 438/2003 Sb. a 223/2006 Sb. Čerpání finančních prostředků z rezervy na sanace a rekultivace upravuje ustanovení § 37a odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb. v platném znění.
Část objemu prací je hrazena z jiných zdrojů – finančních prostředků státu na zahlazení škod minulosti –, což vyplývá z usnesení vlády č. 242/2002. Jednotlivé projekty splňující výzvu meziresortní komise k předložení projektů na odstranění škod minulosti jsou na základě jejich přijetí realizovány v režimu státních prostředků. Zájmy státu zastupuje na jednotlivých rekultivačních akcích supervizor. Těžební organizace vynakládá přímé náklady na sanace a rekultivace, které odstraňují škody na krajině dotčené těžbou nevyhrazených nerostů.

Vývoj znalostí ve volbě způsobu rekultivace

Vývoj způsobů rekultivací odpovídá postupně získávaným zkušenostem a výzkumům možností variability technických a biotechnických prací v rekultivačním procesu. Počátkem rekultivačních prací, tj. od roku 1951, nebyly s touto činností žádné zkušenosti a tomu odpovídaly i první rekultivační práce. Ty byly zpočátku orientovány pouze na obnovu zemědělské půdy na poklesech po hlubinné těžbě. Postupně se práce orientovaly na rekultivaci zúrodňováním výsypek, které byly především zalesňovány pionýrskými dřevinami v čele s olšemi, topoly a akáty.

Po roce 1956 nastal zlom, kdy se v předpolí začala zachraňovat vrchní humózní zemina. Zúrodnitelnou zeminou se vylepšovaly dosypané výsypky a výsledkem byla kvalitní pole, ovocné sady a později i vinice. Do porostní skladby lesnických rekultivací začaly být zařazovány cílové dřeviny, tj. javory, jasany aj. Koncepce rekultivací v tomto období však byla stále nahodilá. Až koncem padesátých let s vazbou na zásah povrchové těžební činnosti do větších územních celků byl vypracován generel rekultivací.

Změna společenských poměrů v devadesátých letech vyvolala nový pohled na provádění rekultivací. Skupina Czech Coal pojala cíl rekultivačního procesu jako obohacení území o nové krajinné útvary s pozměněným reliéfem, s jiným utvářením krajinných složek a s možností vytváření nových vazeb v ekologické a sociální sféře. Rekultivační strategie vychází z ověřených zkušeností a výzkumů, které sledovaly nové přístupy k technologii biologických prací. Velká pozornost je věnována pedologickému průzkumu a technologii protierozních a melioračních opatření.

V oblasti lesnické rekultivace, která je prioritou vzhledem k zvláštním ochranným funkcím lesa v oblasti udržování přírodní rovnováhy, jsou sázeny zejména dřeviny domácího původu s vyšší růstovou vitalitou (dub letní a zimní, lípa srdčitá, javor klen a mléč aj.). Byly upraveny způsoby zemědělské biologické rekultivace, tj. osevní postupy, s cílovým prioritním požadavkem na tvorbu půdy. Zastoupení rozsahu zemědělské rekultivace sleduje zákonné povinnosti ochrany zemědělského půdního fondu se zpětným využitím skrytých kulturních vrstev půdy. V některých případech jsou pozemky na základě zhodnocení ponechány v rámci ostatních způsobů rekultivací přirozenému sukcesnímu vývoji.

Zásadní význam má v současné době společenská objednávka budoucího využití území, a to zejména při provádění rekultivací pro konkrétní projekt.

Průběh rekultivace a ukončení prací

Cílem rekultivace je zahlazení důsledků lomové a hlubinné těžby a navrácení krajiny zpět do produktivního sociálně-ekonomického využívání. Úkolem závěrečné etapy hornické činnosti – sanačních a rekultivačních prací – je obnova funkcí zasažených systémů, tj. zejména obnova půdy, vodních systémů a navrácení zeleně tak, aby nový ekosystém fungoval v krajině s novým reliéfem uceleně.

Znamená to v konečném důsledku také změnu kategorie pozemků z užívání pro těžbu (DP – dobývací prostor) na jiný druh pozemku v katastru nemovitostí v souladu s rekultivačním cílem a novým způsobem využití. Koncepce zahlazování a druh rekultivace jsou řešeny také ve vazbě na budoucí nově vzniklé kultury pozemků a vklady do katastru nemovitostí. Ve vazbě na rekultivační cíle je pak po ukončení rekultivace prováděna změna ve využití pozemků, a to z těžby do příslušných kultur vzniklých rekultivačním procesem.

Realizace rekultivačních prací probíhá na základě legislativních rozhodnutí. To znamená, že v rámci příslušných legislativních řízení dochází k projednání návrhu projektu rekultivace s vlastníky pozemků a s dotčenými orgány státní správy a samosprávy (obcemi). Technologické postupy rekultivačních prácí vycházejí z metodiky pro praxi ověřené dlouhodobým výzkumem a praxí. Zde jsou ukotvena základní pravidla pro provádění rekultivačních prací. Cílem je realizovat rekultivační práce kvalitně a ekonomicky efektivně tak, aby došlo k dosažení zajištěnosti cílové kultury (lesní, zemědělská, vodní a ostatní). Průběžné posuzování postupu prací a závěrečné odsouhlasení probíhá za účasti dotčených orgánů státní správy v oblasti ochrany životního prostředí.

Sanace a rekultivace je ukončena na základě souhlasu orgánu státní správy v oblasti ochrany životního prostředí. Je vydán souhlas s ukončením rekultivačních prací, který je kromě rozhodnutí o změně využití území základním podkladem pro změnu kultury v KN (katastru nemovitostí) a ukončení platby odvodů za zábory PUPFL (pozemky určené k plnění funkce lesa) a ZPF (zemědělský půdní fond). Po ukončení SaR jsou plochy ukončených rekultivací předávány vlastníkům pozemků, kteří vykonávají správu území.

Realizované významné rekultivační projekty

Velebudická výsypka (800 ha) – kompletní využití území rekultivačním procesem bylo řešeno jako architektonický celek, který odpovídá příměstskému rekreačnímu zázemí města Mostu. Dominantní plochou je plocha dostihového závodiště (hipodrom) s travnatým povrchem, živými ploty překážek, zatravněnými tribunami aj., kterou spravuje společnost HIPODROM MOST a. s. Na rekultivované Velebudické výsypce se nachází golfové hřiště. Dále jsou na ploše realizovány lesnické a zemědělské rekultivace.

Areál autodromu spolu se 40 ha vodní plochy nádrže Matylda byl vybudován na ploše po bývalém lomu Vrbenský. Rekultivační řešení o rozloze 500 ha bylo koncipováno jako soubor rekultivačních staveb pro krátkodobou rekreaci obyvatel ve stylu sportovního areálu autodromu pro provozování automobilových soutěží, které mají na Mostecku tradici. Závodní okruh má délku 4 148 m a šířku 12 m a byl zprovozněn v roce 1982. Areál doplnila v roce 1992 vodní plocha s plážovými a parkovými úpravami s možností koupání a provozování vodních sportů. V roce 2008 byla kolem vodní plochy vybudována dráha pro rekreační in-line bruslení.

Mezi další významné rekultivační projekty lze zařadit rekultivace rozsáhlých těles vnějších výsypek, které jsou z převážné části již dokončeny. Od roku 1995 je odkliz těžebních lokalit dnešní skupiny Czech Coal zakládán pouze do vyuhlených prostorů (vnitřní výsypky). Na rozloze přes 4 000 ha ploch vnějších výsypek byly realizovány záměry vytvoření rekultivace převážně lesnického charakteru. Zemědělská rekultivace byla realizována v míře, která odpovídá množství skrytých kulturních zemin v lokalitách přístupných pro budoucí agrotechnické využití. Krajinné řešení výsypek v blízkosti městské aglomerace města Mostu bylo zčásti realizováno formou funkční a rekreační zeleně s doplněním základního komunikačního systému s nezbytnými vodními plochami a s doplněním vodohospodářského systému. Rekultivované plochy vnějších výsypek dnes zaujímají rozsáhlá území s plnohodnotným postavením vůči plochám původním.